Přesun na obsah

Dnes je 17.4.2021

Svátek má Rudolf

SHM Klub
Újezd u Brna


Akce SHM

duben 2021

po

út

st

čt

so

ne

 

 

 

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

 

 

Zobrazit jiný měsíc


Albánie - Prokleté hory 2010

Vysokohorský poznávací turistický výlet do severoalbánských hor a přilehlého okolí. Je to již desátý výlet podobného typu, který pořádá újezdská mládež.


Albánie – Albánské alpy, Prokleté hory (Prokletije)

Na jaře roku 2010 se několik odvážlivců rozhodlo, že letos navštíví nějaké hory v Albánie. Jelikož tito účastníci měli za sebou již několik pobytů v evropský horách (Rumunsko, Černá Hora), tak se této expedice nějak zvlášť neobávali...

Nejprve jsme začali shánět informace a cestopisy, které by nás nasměrovaly do těch správných albánských končin. Chtěli jsme vyrazit do hor, a aby tam bylo relativně bezpečno. Nakonec los padl na severoalbánské hory, přezdívané též Albánské alpy. Ale jinak se správně nazývají Prokleté hory (Prokletije). Zde ještě není typické středomořské klima a nebezpeční živočichové s zde také nevyskytují (hadi a jedovaté stonožky jsou na jihu albánie). Jediné nebezpečí by mohly představovat nášlapné miny a přeživší partyzáni.

Cestu jsme si naplánovali na září, tedy dobu, kdy by již nemuselo být v této části země tak horko. Ještě jsme o svých plánech napsali albánské ambasádě a už jsme se chystali na cestu.

Jedeme čtyři osoby: Maruška, Pavel, Martin a já. Ve čtvrtek 2. září ráno již čekáme v Brně na vlak, který nás odveze až do Podgorice (Černá Hora). Máme jsme rezervovaný přímý lehátkový vůz, abychom mohli v klidu cestovat i v noci. To že vagón, který má být zařazen již z Prahy, nám je přistaven až v Srbsku, raději pomlčím... Ale zase jsme si celý den užíváme jízdu v první třídě. Během těchto dvanácti hodin otevíráme nějaké ty plechovky, takže pomáháme odlehčit našim zavazadlům.

Noc v lehátkovém voze trávíme sami čtyři, takže celkem pohoda - dost místa, nikdo cizí. Jen postupně zjišťujeme, že cesta po Srbsku není zrovna nejrychlejší a postupně nabíráme větší a větší zpoždění.

Do Podgorice dorážíme s tříhodinovým zpožděním. Nejprve si chceme připomenout hlavní město Černé Hory, a tak odmítáme nabídky místních dopravců na odvoz do Albánie a jdeme do centra. Tam si dáváme pivko a sháníme taxikáře, který by nás byl ochoten odvézt do Albánie. Máme ho. Sice málem dostává pokutu, protože nás nabírá na místě, kde se to nesmí, ale jinak pohoda.

Krátce před patnáctou hodinou přijíždíme do Kopliku, což je takové menší okresní město (tady mi to ještě tak nepřijde, po pár dnech v Albánii si opravdu vážím toho, že žiji tam, kde žiji). Vzhledem k tomu, že v Černé Hořa snad ani neznají albánskou měnu, měníme eura až tady. Po směně peněz domlouváme odvoz do podhůří. Nakonec jsme se dostali na cenu cca 30€ s tím, že nás odveze co to půjde... Musím říct, že nás odvezl ještě dál, tedy  alespoň dál, než by jel kterýkoliv český řidič. Na úpatí hor nás řidič vysazuje a již naplno zatěžujeme naše nohy. Kolem šesté večer se ocitáme v sedle, které předěluje „civilizovanou část“ od té vnitrohorské. Tímto sedlem vcházíme do srdce Prokletých hor – údolí Theth.

Teď nás čeká sestup dolů k nějaké té ubytovně. Tam se dostáváme až za tmy. Měli jsme štěstí. Hned první dům, na který narážíme nabízímožnost  ubytování. Sice se uvelebujeme v nějakém jejich stanu na nářadí, který mají postavený na zahrádce, ale teplem místnosti bereme také zavděk. Pivko (dvě, tři) si dáváme v takové milé minirestauračce. Dokonce si zde vaříme i večeři a kecáme s mladým Albáncem, který zde u strýce tráví prázdniny.

V sobotu se celé nebe zatáhlo. Takže se rozhodujeme nejít ještě do hor, ale projít si celé údolí vesničky Theth po místních památkách. Ty jsou celkem čtyři. Kostel, obranná věž, muzeum a vodopád. Všechny zajímavosti navštěvujeme, teda vodopád nemůžeme najít a muzeum je umístěno v obranné věži... :-)

Vesnička je poměrně dlouhá, a tak nám její procházení zabírá přes čtyři hodiny. Vesnice je dost vylidněná, k dispozici je sice asi tucet ubytoven, ale nevím, kdo zde ubytování využívá. Centrum vesničky tvoří potok a cesty po obou stranách. V celé vesničce jsou dva mosty, z nichž jeden se dá přejet autem. Koryto potoka je tvořeno poměrně velkým štěrkem a ten se tu těží a staví se z něj silnice, případně domy. O zásoby se nikdo nestrachuje, protože na jaře tající sníh z hor přinese novou zásobu štěrku.

Po návratu zjišťujeme, že se v naší ubytovně pohybuje jeden Čech. Je to "ztracenec" nějaké české výpravy, kterou opustil kvůli zdravotním potížím.

V neděli je obloha již krásně modrá a tak v devět ráno opouštíme chatku a začínáme stoupat. Čeká nás nějakých 800 metrů převýšení a tak se v našich tvářích nezračí přímo nadšení, ale spíš obavy. Během stoupání několikrát zastavujeme a odpočíváme. Ještě nabíráme vodu do plna, protože nevíme, jak to nahoře bude vypadat. V kopci potkáváme českou výpravu (tu výše zmíněnou), a tak si od nich necháváme převyprávět cestu. Včera v tom nečase vyšplhali na nejvyšší horu, a jejich popis výstupu nás značně vystrašil. Ale to až zítra... Teď musíme nahoru.

V sedle se ocitáme o půl jedné. Je zde nádherně. Vápencové skály všude kolem nás, azurová obloha, idyla. Po malém obědě jdeme dál, protože dnes to bude ještě daleko. Cestou údolím potkáváme spoustu rozpadlých minipevnůstek a dokonce i jedny kasárna. U nich v malinkatém pramínku nabíráme další vodu. Je za deset minut pět a my poprvé spatřuje onu majestátnou horu -  Maja Jezerce, nejvyšší horu Prokletých hor. Už se blížíme ke konci dnešního putování. U jezera, kde jsme plánovali rozbít tábor je celkem plno. Asi pět stanů je postaveno na nejlukrativnějších místech. Samozřejmě že se jedná o české turisty. Ještě musíme nabrat vodu na vaření – ta se „čerpá z jedné skály“ – zde je nutná trpělivost, protože nakapat šest PETek je opravdu náročné na nervovou soustavu. Ale výborná večeře dává na všechno zapomenout. Dokonce si do polévky trháme pažitku, které zde roste neuvěřitelné množství.

Pondělí – třetí den putování – nebyl stanoven jako krizový, ale jako dobývací. O půl deváté vyrážíme nalehko dobýt Jezerci. Slunce svítí naplno, tak si bereme sluneční brýle a opalovací krém, abychom se na sněhových a vápencových plochách nespálili. Zpočátku je výstup velmi příjemný. Žádné prudké stoupání, značky jsou krásně a z dálky viditelné – prostě pohoda. V deset hodin se dostáváme do míst, kde začíná cesta vést strmě vzhůru. Ledové plotny a suťové kužely cestu ještě víc znepříjemňují. Dostáváme se i k místu, kde značná část lidí zůstává a dál již nejde. Ale když už jsme tak blízko, tak se přece nevzdáme. Všichni pokračujeme. Troška horolezení, přeskakování vetších balvanů a v jedenáct jsme nahoře. Krása. Typický „kruhový“ výhled, jasno, inverze. Po krátké chvilce se začínáme bát, že nad nás přijde mlha a déšť, proto se vydáváme dolů. Musím říct, že nahoru se šlo mnohem jednodušeji. Nejhorší byl ten úsek, pod kterým končilo mnoho turistů, ten se dolů šel opravdu dost špatně, ale to je jen můj subjektivní pocit. O půl druhé jsme u stanů. Ještě se vrháme do blankytně modrého jezera a už se musíme balit, protože nás čeká cesta do Černé hory. Nebo tedy přesněji pár kilometrů za „čáru.“ Ve čtyři hodiny překračujeme státní hranici, nikde nevidíme jediného vojáka či policistu, natož někoho se samopalem, jak jsme byli pořád strašeni. Naprostá pohoda – skoro jako u nás v šengenském prostoru. Po sejití asi 800 výškových metrů se dostáváme k bývalé horské chatě Zastan koliba. Je opravdu v žalostném stavu, ale aspoň střecha a stěny jsou neděravé, tak se zde „ubytováváme.“ Ještě si ukuchtíme malou, ale zato lahodnou večeři a jdeme spát.

V úterý velmi brzy vstáváme – brzy na naše poměry. Čeká nás sedmisetmetrová cesta vzhůru do sedla a opět sešup do údolí v Albánii. Po menší ale vydatné snídani se vydáváme na náročnou túru. Po Černohorské straně je cesta velmi špatně značená a hlavně neprošlapaná. Nacházíme na jednom kameni návod v angličtině, jak dojít tam kam chceme. Nevěříme mu. Po několika dalších minutách jsme zabloudili, a tak se vydáváme zpět k papírku a jdeme podle něj. Cesta je celkem bezpečná, až na pár malinkých úseků. Ale pořád jdeme strmě vzhůru. Až po třech hodinách se nám daří dosáhnout sedla. Je zrovna poledne a tak si dáváme oběd. Není kam spěchat, teď už nás čeká jen cesta dolů. Bude to sice náročné na kolena, ale teď už není kam zabloudit. Svůj cíl dnešní cesty máme od teď stále na očích. Celá albánská strana kopců je velmi přehledná, protože veškerá vysoká tráva je spasená od dobytka. Cestou dolů se stavujeme v nějaké polorozpadlé salaši a rukama nohama se snažíme nakoupit kousek sýru. To se nám nakonec podařilo. A skoro celé kilo výborného přírodního zanedlouho mizí v našich žaludcích. A zase nudný sestup. Cesta je zčásti kamenitá a začínají nás pálit šlapky na nohou. O půl čtvrté se dostáváme do údolí řeky Valbone. Jdeme chvíli podél rádoby nové silnice a odbočujeme k jedné malé sympatické „hospůdce.“ Nejprve si dáváme vychlazené pivko (po třech dnech v horách opravdu bodlo) a pak začínáme pokukovat po nějaké pochoutce. Na to nám majitel nabídne vše co má (asi 4 věci) a my si okamžitě vybíráme pečeného pstruha se zeleninou a pečivem. Vyjde kuchař s podběrákem, zamíří k bazénku, vyloví 4 pstruhy, zabije, vyvrhne a odnáší do minikuchyňky. Hotovo, už je to před námi. Naprostá dokonalost. Ještě na Vánoce se oblizujeme. Vrchol luxusu je to, že majitel nás nechal přespat přímo na místě, kde jsme byli. A to doslova. On odjel a my se svalili vedle stolu na zem a usnuli.

Brzy ráno ve středu vstáváme, abychom stihli autobus, který má jet v 7:20. Jako vždy je všechno na poslední chvíli, a tak doufáme, že autobus bude mít zpoždění. Omyl. Jel o deset minut dříve… Tak začínáme stopovat. Nic. No, tak nás asi čeká 30 kilometrů chůze po kamenité silnici. Asi hodinu jdeme a pak nám zastavuje jedno auto. Je to jakýsi Transit a tak do něj skládáme všechny batohy i sebe. Je to dost útrpná cesta. Auto je plné prachu, skáče to, řve to. A tak si ani nestíháme řádně užívat nejkrásnějšího údolí v celé Albánii. Je hodně úzké a hluboké a na dně se prodírá říčka Valbona s azurově modrou vodou. Maruška se snaží alespoň něco vyfotit. Zanedlouho přijíždíme do okresního městečka Bajram Curri. Město má dvě hlavní ulice, kde se odehrává každodenní život. Je s podivem, že u všech stánků byli jenom samí chlapi. To samé v kavárnách, kterých je zde víc než dost. Prostě potkat nějakou ženu přes den v takovémto městě je téměř nemožné. Dáváme si kávu, Maruška v kavárně budí pozornost, ale nějak to překonáváme.

Po dvou hodinách strávených ve městě jdeme na silnici stopovat nějaký odvoz k přehradě Komani. Jsme nuceni se rozdělit. Pavel s Maruškou jedou opravdovým stopem. Zatímco Martin a já jsme stopli autobus. V poledne jsme již u přístaviště a rozhlížíme se, kde budeme spát. Za hodinku přijíždí takový minitrajekt, na kterém si domlouváme nocleh, protože už dnes nikam nejede a ráno s ním vyrážíme i my. V místním bufetu si dáváme pivečko, vaříme si oběd a čekáme až bude noc. Prostě takové odpočinkové odpoledne.

Ve čtvrtek vstáváme již před šestou hodinou, protože trajekt odráží již v půl sedmé. Musíme uklidit celé podpalubí, kde jsme spali a kam se nám v noci snažila dostat voda. V noci se totiž strhla pěkná průtrž. No a aby to nebylo málo, tak se nám voda do lodi hnala i ze spodu. A když se loď už už potápěla, spustilo čerpadlo.

Tříhodinová cesta byla velmi zajímavá. Kromě velmi krásné krajiny celého údolí bylo možné spatřit i velký nepořádek na pobřeží – Albánci totiž absolutně ignorují odpadkové koše a vše hází do přírody, včetně plastů a jiných obalů. Pozoruhodné také bylo to, že ač po cestě bylo na 20 zastávek, nikde nebylo jediné molo. Vždy loď přirazila přídí přímo na břeh a lidi vystoupili a nastoupili. Loď vlastnil jeden týpek, jehož synové na lodi pracovali – dělali vše. Úklid, doplňování pohonných hmot, řízení lodi. Jen peníze vybíral jejich „zaměstnavatel.“ Další dvě hodiny jsme strávili v mikrobuse, který nás dostal od přehrady do města Skadar. Turisticky přívětivá je ve Skadaru akorát ulice v centru. Je pěkná, upravená a plná obchůdků či restauraček. Dostali jsme se i nějakých kostelů. Ty byly vcelku pěkné – vzhledem k tomu, jak vypadalo okolí. Na informacích jsme se zeptali, kde se dá docela dobře a levně najíst. Slečna nás poslala, podle ní, do nejvyhlášenější restaurace ve Skadaru. Byla to bývalá sýpka, ale moc pěkně zrekonstruovaná. Najedli jsme se dosytnosti, ochutnali výborné vínko, zaplatili celkem rozumnou cenu a šli dál…

Brouzdáme ulicemi a díváme se, kdo by nás vzal do Černé Hory. Vzhledem k tomu, že je jakýsi svátek, tak nejezdí žádné autobusy a ulice zejí prázdnotou. Avšak na jednom rohu posedávají dva nějací pánové a prý jestli nepotřebujeme nějakou radu či pomoc. Tak se jich ptáme na odvoz. Jasně, prý to zařídí, ať chvíli počkáme. Po asi deseti minutách přijíždí taxi. Jak jinak než mercedes. Tady v Albánii ani vlastně nic jiného nejezdí. Užíváme si posledních pár kilometrů v Albánii... No a už vjíždíme do Černé Hory. Do města Ulcinj je to kousek, takže za chvíli již vysedáme v centru. Vzápětí se nás ujímá jakýsi mladík a hned nám nabízí ubytování. Martin, jakožto osvědčený smlouvač, vyjednává. Nakonec nám vyjednal přijatelnou cenu 10€ / za noc na hlavu. Vzhledem k tomu, že ještě není příliš pozdě, vydáváme se k moři. Začíná jemně pršet, ale to vůbec nevadí, protože tím pádem se moře zdálo teplé. Po očvachtání se jdeme převléct a pak vyrážíme do víru nočního života na pobřezí. Dáváme si Nikšičko pivo, což je jediné černohorské pivo, ale docela ujde... Při cestě zpátky se někteří z nás ještě rozmýšlejí, zda nenavštívit nějaký noční klub, ale tato myšlenka záhy padá. V půli cesty jsme ještě zapadli do takového příjemného baru, dáváme si poslední pivko a jdeme spát.

Páteční den je posledním dnem, kdy jsme ještě „svobodní.“ Jdeme rychle ještě k moři, ale po nočním dešti je voda dost hnusná. Je plná trávy a dalšího bince, tak to si moc cáchání neužijeme. Jdeme si tedy raději prohlédnout staré město, které kdysi bývalo dokonce i město pirátským (asi po dobu sta let). Je to celkem příjemné prostředí, lákavé restauračky, jen cena je také přiměřeně vysoká. Odpoledne jdeme na autobusé nádraží, odkud nás autobus odveze do Baru. Jízda je dost rozporuplná. Zadní část celá kompletně patří Cikánům, kteří dělají nehorázný binec. Nicméně za necelou hodinku nás řidič vyhazuje poblíž centra města Bar. V obvyklém kvapu nakupujeme za poslední peníze jídlo a pití na cestu a dárky domů. A pak se vydáváme tradičně do pizzerie. Je to již potřetí, co usedáme do stále stejné pizzerie. Dokonce i obsluha je pořád stejně pomalá. Když už sedíme, začíná docela velká průtrž mračen.

Po snězení pizzí, grundlí a vypití piv, vydáváme se pěšky na nádraží. Po příchodu máme ještě asi půl hodinky do odjezdu. Vlak už tam stojí, a dokonce máme už přistaven i náš spací vůz! A dokonce je to ten náš český. No paráda. Rychle lezeme do kupé, a pak ještě za poslední drobné centy koupit ještě hamburgery, ovoce či co všechno nabízel prodavač v svém stánku poblíž nádraží. A hurá už jedeme! Ještě si stihneme připít s vagónvedoucími, Maruška dokonce stihne návštěvu jejich kupé, ale potom velmi rychle usínáme. Je tma, takže dívat se z okýnka je zbytečné a navíc po cestě je plno tunelů.

Sobota. Poslední den naší výpravy. Celý den trávíme ve vlaku. Při cestě Srbskem nabíráme opět několika hodinové zpoždění. Teď nám nezbývá než doufat, že vagon dojede do cíle. Co kdyby ho náhodou odpojili a poslali zpátky do Černé Hory, protože otočku v Praze by nestihl, že? Nestalo se tak a my v devět hodin večer přijíždíme do Brna. Poslední foto u lůžkového vagónu a rychle na vlak do Újezda. To jsme už jenom tři. Martina si vyzvedla Bára hned na peróně. Tak kam pojedeme příště?

Pavel Blažek

fotogalerie